Jak vznikl název obce Svépravice
Čím to je, že jakmile má člověk moc, chce mít ještě víc? A když má někdo víc než on, tak mu to závidí a nepřeje. Dva největší sedláci na sebe zanevřeli pro kousek meze, která oddělovala jejich rozlehlá pole . Takový nanicovatý proužek země, kam se odnepaměti vyvážel kámen z polí. Nebyl k ničemu. Nic na něm nerostlo kromě bodláčí , trnek a šípku.
Byli bohatí. Ani jeden z nich tu mez nepotřeboval, ale představa, že by ji vlastnil ten druhý byla k nepřežití. Celý život zasvětili boji jeden proti druhému. Nelitovali peněz ani námahy. Více než svému hospodářství se věnovali žalobám a soudům a pro samé soupeření zapomínali na svou rodinu. V okolí se nemluvilo o ničem jiném než o jejich věčné rivalitě . Někteří ale jen mávli rukou a povzdechli: „Co můžete čekat vod takovejch beranů , drnů venkovskejch!“
Jednoho dne byla jejich“ žabomyší ‘’válka přerušena válkou skutečnou. Do kraje vtrhlo vojsko a po něm zůstávala zpustošená země, vypálené osady a kříže na hrobech. Netrvalo dlouho a válečná vřava se bolestně dotkla i vesnice obou nepřátel.
Jedné tmavé noci zaplál červený kohout nad střechami stavení a ve chvíli hořely i oba statky. Kdo nebyl probodnut mečem nebo zasažen kulí, umíral bolestně v žáru ohně. Jeden z obou sedláků, sám těžce raněný, bezmocně přihlížel, jak uhořely jeho děti a jeho ženu probodl rozlícený švédský voják.
Šílený bolestí utíkal z hořící vesnice za humna do polí, kde bezvládně padl. Aniž si to uvědomoval, prsty bezmocně zatínal do trsů trávy na mezi, o kterou léta usiloval v nesmyslné tahanici se svým sousedem.
Najednou postřehl, že kousek od něho se cosi pohnulo. Zaostřil zrak a v tmavém stínu poznal svého soka, který k němu vztahoval zakrvácenou ruku. Zmobilizoval všechny síly a snažil se kousek po kousku přiblížit ke svému nepříteli.
A tak se zde, na osudné mezi, v noci prozářené plameny z jejich statků a za válečného běsnění, znovu setkali. V očích měli smutek z prožitých hrůz a ze ztráty vlastní rodiny, a proto nenávist vůči tomu druhému z nich vyprchala. Nejprve se dotkli jen konečky prstů, pak dlaněmi a po chvíli se prsty jejich pravých rukou do sebe pevně zaklesly. Stisk byl jejich usmířením.
Ráno je lidé našli na mezi oba mrtvé. I po smrti měli pevně stisknuté své pravice. Ves, která tu byla později vystavěná, byla nazvána Svépravice.
Jirků, Miloslav-Dedera, Libor: Babičko povídej-pověsti z Pelhřimovska